Skutečnost je taková, že se všichni Rampovi odpůrci za každou cenu snažili veřejnost přesvědčit o tom, že Lobsang Rampa je vlastně obyčejným klempířem Cyrilem Henri Hoskinsem, který nikdy neopustil Velkou Británii a žil v mírném pomatení mysli.

Rampovy knihy byly velmi nepříjemné i samotným Tibeťanům. Jak jsem se dozvěděl, představení jednoho lamaistického kláštera ve Skotsku vyhrožovali nakladatelství CORGI, že jej zničí, bude-li nadále šířit Rampovy knihy. To byl prý také důvod, proč přestaly vycházet ve Velké Británii. Po zjištění této informace jsem se mírně začal obávat o svoji bezpečnost. Doufám, že se o mé seminární práci žádní Tibeťané nedozvědí. Uklidněním pro mě je pouze fakt, že Rampovy knihy zatím bez problémů vycházejí v USA a jsou dále překládány do mnoha světových jazyků.

Na Internetu jsem objevil zajímavou anglicky psanou esej od pana Agehananda Bharati nazvanou „Fiktivní Tibet: Původ a trvání rampaismu“. Tato esej vyšla v roce 1974 v časopise „Tibet Society Bulletin“.

Agehananda Bharati se narodil v Rakousku v roce 1923. V mládí studoval hinduistické a indické jazyky. V roce 1949 odešel do Indie a byl tam vysvěcen na sannyasiana v řádu Dashanami. V roce 1962 vydal knihu s názvem „Okrová róba“ ( jeho autobiografie ). Agehananda Bharati zemřel v roce 1990.

V úvodu své eseje Agehananda Bharati zavádí termín „rampaismus“. Tímto slovem označil jakousi falešnou tradici psaní vymyšlených tajemných povídek. Dr. T. Lobsanga Rampu považuje za dovršitele této tradice. Dále píše, že Rampa má četné následovníky v Severní Americe i Evropě. Takoví lidé, tedy i Rampa, jsou podle něho dav částečně dobře smýšlejících, ale úplně neinformovaných a zároveň neinformovatelných stoupenců, kteří mají zcela nesmyslné představy o světě. Bharati konkrétně píše:

Bharati dále upozorňuje na to, že Rampa používá často intuici. Například co se týče toho, co lidé chtějí slyšet ( např. mniši létající vzduchem v ohromných dracích ).

Dále Bharati píše k „Třetímu oku“:

Bharati ve své eseji píše také o tom, že hinduistické, buddhistické a další ryzí tradice Východu jsou ve světě špatně reprezentovány. Jen v Severní Americe je prý okolo 300 institucí, které prohlašují, že mají buddhistické, hinduistické a méně častěji také taoistické zázemí. Ve světě se prý vytváří mylná představa o životě v Tibetu, Indii a dalších podobných zemích, což je velmi špatné pro budoucí kontakt mezi východní kulturou a Západem.

V závěru eseje Bharati o Lobsangu Rampovi píše:

Podle Heinricha Harrera vedl vzrůstající zájem o problematiku Tibetu ke vzniku knih, jejichž autoři zcela povolili uzdu své fantazii. Harrer tvrdí, že Tibet byl po dlouhou dobu nepřístupný a neexistovala zde žádná možnost pro ověření pravdivosti informací o událostech a náboženských mýtech, o kterých se v takových knihách psalo. Tak prý bylo možno napsat nejnemožnější výmysly a záleželo jen na soudnosti čtenářů, čemu byli ještě schopni uvěřit.

Dále bych chtěl upozornit na to, že Harrerův tajný detektiv, který se k Rampovi vloudil jako jeho žák, nezjistil vůbec nic nového. Se skutečností, že Dr. T. Lobsang Rampa je klempíř Hoskins z Walesu, který nikdy v Tibetu nebyl, se totiž ani samotný Rampa nijak netajil. O převtělení Rampy do těla Hoskinse se však už raději Harrer nezmiňuje. Bude to asi tím, že obdržel k posouzení jen knihu „Třetí oko“. Pokud by si přečetl i další Rampovy knihy a nezavrhnul je všechny po přečtení té první, zjistil by, jak to s Rampou skutečně bylo a nemusel by si ani najímat detektiva. Tak Harrer objevil už objevené a má pocit, že v celé věci udělal jasno. O tom se však ještě zmíním v kapitole „Rampovi zastánci“.

V knize „Jitro kouzelníků“ se dočteme, že o pravou totožnost Dr. T. Lobsanga Rampy se zajímal i anglický tisk. Toto pátrání však nedospělo k žádnému uspokojivému závěru. Anglický tisk uznal, že jde buď o skutečného lámu zasvěcence, který pochází z rodiny hodnostářů bývalé vlády ve Lhase, a je tedy nucen skrývat své jméno, nebo se jedná o jednoho z Němců z tibetských výprav mezi rokem 1928 a koncem hitlerovského režimu. Jádro nacistické organizace totiž tvořila tajná společnost, která se snažila ve velmi zvrácené podobě získat něco z odkazu předků. Na celém světě nacisté pátrali v místech zaniklých vyspělých civilizací a snažili se tam najít svůj původ. Možná odtud také pramenila jejich zvrácená představa o jejich rasové nadřazenosti. Němci se zajímali především o Tibet a Jižní Ameriku.

Lobsang Rampa tedy mohl klidně být i jedním z účastníků tehdejších nacistických výprav do Tibetu. Ve svých knihách by potom popisoval skutečné poznatky. Třeba jsou pravdivé jen zčásti a zbytek je jen projev jeho nespoutané fantazie.

Podle mého názoru je v aféře okolo skutečné totožnosti Lobsanga Rampy jediný problém v tom, že nikdo nemůže jednoznačně prokázat, že se Rampa ( láma a lékař z Tibetu ) opravdu mohl převtělit do Angličana Hoskinse. Nikdo to nemůže dokázat, ale ani jednoznačně vyvrátit.

Opravdu jasno mají v celé záležitosti asi jenom potomci Dr. T. Lobsanga Rampy. Tato úvaha mě vedla k tomu, že jsem se snažil s nimi navázat kontakt a zjistit od nich, kdo to vlastně Lobsang Rampa byl. Jediná možnost, jak by se s nimi nechal navázat kontakt, by bylo zjistit majitele autorských práv. V knize „Třetí oko“ ( nakladatelství TRIGON, 1996 ) jsem našel, že jsou jako majitelé autorských práv uvedeni dědicové L. R. Stále více mě zajímalo, kdo to je. Napsal jsem tedy do nakladatelství TRIGON vydavateli panu Zadrobílkovi. Ten z mého zájmu o kontakt dědiců L. R. očividně neměl příliš radost. Napsal mi, že si není ani zcela jist, zda je moje rozhodnutí věnovat se v rámci seminární práce právě Lobsangu Rampovi nejšťastnější. Na mou žádost o kontakt dědiců a majitelů autorských práv mi pan Zadrobílek v dopise odpověděl:

Kromě žádosti o kontakt na dědice Lobsanga Rampy jsem se v mém dopise pana Zadrobílka také zeptal na jeho osobní názor. On je přesvědčen, že ve sporu o tom, jestli jsou příběhy z Rampových knih autentické či nikoliv, hraje roli i řada dalších okolností. Například je mu podezřelé, proč tyto příběhy nebyly nikdy zfilmovány. Přesto však některé motivy z nich byly ve filmech o Tibetu jinými autory - scénáristy použity. Dalo by se prý i věřit tomu, že byly uloupeny. Pan Zadrobílek měl na mysli motivy rázu sci-fi ( o tajných jeskyních pod horským masivem, v nichž jsou skryty vynálezy dávných civilizací, případně i mimozemšťanů ). Dále mi pan vydavatel Zadrobílek napsal, že asi nejlepším řešením ve sporu o pravdivost Rampových knih je připustit, že tyto knihy jsou něco jako duchovní verneovky, které velmi vhodně zapadají do naší dnešní doby.

Ve svém dopise pan Zadrobílek poměrně kladně ohodnotil knihu „Třetí oko“. Napsal mi, že je to kniha oproti všem ostatním dílům nejdokonalejší a nejčistší pokud jde o literární formu. Také má prý v sobě zvláštní druh humoru. Nejzajímavější na knize „Třetí oko“ je však podle pana vydavatele to, že popisy všech lokalit v ní zmiňované ( zejména Lhasa a vnitřní prostory v Potále ) převážně odpovídají skutečnosti, proto vyprovokovaly hon na autora, o kterém vznikla domněnka, že ví daleko víc než všichni tibetologové dohromady. Velké pobouření způsobilo zjištění, že knihu psal nestudovaný spisovatel Angličan Hoskins.

Podobně jako v dopise panu vydavateli Zadrobílkovi jsem se i paní Lenkové zeptal na její osobní názor. Podle ní není důvod, proč by reinkarnace neexistovala a proč by se tedy Dr. T. Lobsang Rampa, láma a lékař z Tibetu, nemohl převtělit do těla Angličana Hoskinse, pokud lidskou duši nebo duchovní složku osobnosti považujeme za energii. Energie se přece neztrácí, pouze se přeměňuje. Paní Lenková to dokazuje zajímavými příklady, kdy pravděpodobně k převtělení došlo. Například novorozené dítě má na těle mateřské znamínko tam, kde ho v minulém životě zasáhla střela z pušky apod.

Stejně jako já se paní Lenková rozhodla zjistit Rampovu totožnost u osoby nejpovolanější, tibetského dalajlámy. Vzhledem k tomu, že Lobsang Rampa pocházel z vysoce postavené tibetské rodiny a byl osobním přítelem třináctého dalajlámy, nemělo by to být obtížné. Když porovnáme životopisná data, zjistíme, že Lobsang Rampa byl o 33 let mladší než třináctý dalajláma Thubtan Gjamccho ( 1876-1933 ) a že se potkat mohli. Současný čtrnáctý dalajláma Tändzin Gjamccho, přesněji řečeno čtrnácté vtělení dalajlámy, je o 26 let mladší než Rampa a nesetkal se s ním.

Jak píše paní Lenková ve svém článku, pokud skutečně připustíme myšlenku převtělování, mohl by si dnešní čtrnáctý dalajláma na Rampu rozpomenout z minulého života třináctého vtělení dalajlámy.

Ve své knize se čtrnáctý dalajláma o Rampovi vyjadřuje diplomaticky, pouze ho lehce ironizuje. Paní JUDr. Jitka Lenková se tedy rozhodla dalajlámovi napsat dopis a položit mu v něm přímou otázku ohledně pravé totožnosti Lobsanga Rampy. V dopise paní Lenková prý uvedla, že je novinářka, a že se chystá psát o Rampovi článek. Na otázku dostala odpověď od dalajlámova sekretáře Tenzina Geyche Tethonga :

Nejprve jsem se zeptal, jestli ve Lhase ve skutečnosti žil člověk jménem Lobsang Rampa, který pocházel z významné tibetské rodiny, která se podílela na tehdejší vládě v Tibetu. Dále mě zajímalo, jestli tento člověk skutečně studoval na lékařské škole v Čokpori. To by přece pro dalajlámu neměl být problém to zjistit. Následně jsem se zajímal i o to, jestli je možné, aby se duše onoho Tibeťana za jistých zvláštních okolností a za asistence zkušených lámů mohla vtělit do Angličana Hoskinse.

V dopise jsem také uvedl, že jeden dalajlámův sekretář se v souvislosti s knihami Lobsanga Rampy zmínil o tom, že Rampa disponoval mnoha faktickými informacemi. Konkrétně jsem se zeptal na jeskyně a na tajné prostory pod Potálou, kde jsou pochována těla obrů, kteří v minulosti žili na naší planetě. Zajímalo mě, jestli je to faktická informace. Pokud ano, jasně by to dokazovalo, že Rampa tyto prostory navštívil, že v Tibetu opravdu žil a převtělil se i do těla Angličana Hoskinse, do těla muže, který nikdy neopustil vlastní zemi.

Bohužel dalajláma i jeho sekretáři stále mlčí. Už uplynuly od odeslání mého dopisu tři měsíce a já jsem ještě neobdržel žádnou odpověď. Přitom když jsem jednou dalajlámovi psal ohledně zcela jiné záležitosti, odpověděl přibližně po čtrnácti dnech. Abych vyloučil možnost, že se mu dopis do jeho kanceláře třeba vůbec nedostane, poslal jsem ho po nějakém čase ještě jednou pomocí elektronické pošty prostřednictvím Internetu. Přesto dalajláma ani nikdo z jeho kanceláře na můj dopis nereagoval. I to samo o sobě cosi naznačuje.

Tibeťané jsou pravdomluvní lidé a je také možné říci, že jejich činy a způsob života potvrzuje blahodárnost lamaismu. To bude asi také důvod, proč takový ctihodný muž, jako je dalajláma, je na velkých rozpacích, když má Lobsanga Rampu odsoudit. Kdyby to byl opravdu pouhý podvodník, nebylo by nic lehčího, než to říci. Rampa však patrně píše o věcech, které existují a o nichž nechtějí Tibeťané z náboženských důvodů mluvit. Jak má tedy dalajláma Rampu odsoudit a zároveň nelhat?

Dalajláma sám si stěžuje na příslušníky svého národa, kteří se snaží zamlčovat realitu o psychických jevech a schopnostech, kterých dosahují ti nejnadanější a nejtrénovanější lámové. Existence takových psychických jevů, jako je levitace, tumo (vyvíjení vnitřního tepla), telepatie a mnoha dalších je potvrzována jednak v řadě univerzitních laboratoří a jednak i zprávami cestovatelů a učenců, o jejichž svědectví není sporu.

Dalajlámu jsem zařadil mezi Rampovi zastánce kvůli jeho neurčitému přístupu k této problematice. Dalajláma prostě nemůže Lobsanga Rampu označit za podvodníka, protože Rampa ve svých knihách používá mnoho faktických informací. Zároveň však dalajláma Rampu nemůže prohlásit za skutečného zasvěcence, protože by to způsobilo velký rozruch nejen v dnešním Tibetu, ale i na Západě. Ani se nedivím, že mi dalajláma na můj dopis nechtěl odpovědět. Konkrétně mám na mysli odpověď na mou otázku ohledně tajných prostor pod Potálou a těl obrů. Podle mého názoru dalajláma jejich existenci nemůže popřít, protože by lhal. Zároveň však nemůže jejich existenci prozradit světu, protože se jedná o velmi utajované prostory, kde jsou uloženy veškeré důležité informace o vývoji života na planetě Zemi. Vyzradit to v době, kdy je Tibet okupován Čínou, by asi nebylo příliš rozumné. Proto dalajláma stále mlčí a na můj dopis raději vůbec nereaguje. Alespoň tak to vidím já.

Jedním z dalších zastánců nauky Dr. T. Lobsanga Rampy je pan Jaromír Kozák, autor článku o Rampovi v „Magazínu 2000“. Pan Kozák ve svém článku velmi kritizuje Heinricha Harrera a jeho přístup k Lobsangu Rampovi. Základní chybou je prý fakt, že Harrer soudí celé dílo Lobsanga Rampy na základě jedné jediné knihy ( „Třetí oko“ ), zatímco Rampa jich napsal okolo dvaceti. Už to samo o sobě pan Kozák považuje za nevědecké, protože dílo Lobsanga Rampy do sebe vzájemně zapadá jako skládačka. Proto se musí hodnotit jen vcelku. Jinak dojde k vytržení z kontextu.

Podle pana Kozáka muselo být Heinrichu Harrerovi Rampovo dílo nepřijatelné už jen kvůli popisům psychických jevů, které podle tohoto rakouského cestovatele neexistují. Ve skutečnosti jsou však zkoumány na mnoha univerzitách ve světě a jejich existence je potvrzována ! O jejich existenci psal i láma A. Góvinda a Alexandra David-Neelová. O této francouzské etnografce a první Evropance, která se stala lámou, mimochodem Heinrich Harrer ve své knize „Návrat do Tibetu“ píše, že o všech psychických jevech jen slyšela. Od této autorky jsem četl knihu s názvem „Mystikové a mágové Tibetu“ a sám jsem se přesvědčil o tom, že v této knize popisuje to, co viděla na vlastní oči ! Taková je tedy spolehlivost Harrerových výroků.

Dále jsem se v článku pana Kozáka dočetl, že Rampovi vydavatelé byli před vydáním „Třetího oka“ velice opatrní. I když se jim tato kniha velice líbila, báli se ji vydat, protože většina toho, co v ní Rampa popisoval, se zcela rozcházelo s tehdejšími představami o Tibetu a o podstatě života. Tehdejší západní svět popíral i tu nejmenší možnost existence psychických jevů. O míře popírání nehmatatelného nejlépe svědčí to, že ještě v sedmdesátých letech se v USA všeobecně nevěřilo ani v účinnost takové léčebné metody, jako je akupunktura. Jednoznačně byla pokládána za podvod. Není tedy divu, že si vydavatelé od Rampy pro jistotu nechali předložit dokumenty potvrzující to, že je skutečně velkým lámou z Potály, že vystudoval tradiční tibetské lékařství a metafyziku na dnes již zničené klášterní univerzitě Čokpori a že má diplom lékařství z univerzity z Čchung-čchingu v Číně. Protože Rampa všechny tyto doklady předložil, můžeme se ptát, jak „podvodník“ Rampa získal tyto dokumenty, pokud opravdu nebyl tím, za koho se vydával ?!

Pan Kozák je ve svém článku přesvědčen o tom, že se zatím nenašel nikdo, kdo by se snažil ověřit Rampovy výroky. Pan Kozák je však přesvědčen špatně, o tom se dočtete za chvíli. I přesto podle pana Kozáka k několika ověřením došlo. Jedná se o otázku existence „obrů“ na Zemi. Stopy takových bytostí byly objeveny například v USA v Údolí obrů a na řadě dalších míst po celém světě. Antropologové z nich vypočítali, že bytosti, které je zanechaly, musely být vysoké asi 4,5 m. Rampa ve svém „Třetím oku“, v kapitole „Konečné zasvěcení“ udává, že pod Potálou viděl kamenné sarkofágy, v nichž byly mumie mužů vysokých 4,5 m a jedné ženy o něco menší. Významná je i zmínka o mapě hvězdné oblohy na víku sarkofágů. Tato mapa se prý velmi lišila od dnešního stavu rozmístění hvězd. Znamená to, že těla pochází z velmi dávné doby. Tu by astronomové dokázali poměrně přesně určit. Kniha „Třetí oko“ vyšla asi dvacet let před objevem stop v USA …

Ještě se v této kapitole znovu vrátím k pátrání novinářů po pravé totožnosti Lobsanga Rampy. V oddílu s názvem „Rampovi odpůrci“ jsem se už zmínil, že zvláště německý tisk se za každou cenu snažil prokázat, že Dr. T. Lobsang Rampa je podvodník. Proto, když novináři vypátrali, že se Rampa dříve jmenoval Cyril Henri Hoskins, který v Tibetu nikdy nebyl, měli pocit triumfu, který vyjádřili článkem z 1.února 1958 v britských novinách Daily Mail. Nejspíš očekávali, že se Rampa stáhne do ústraní a celá záležitost bude objasněna. Dostalo se jim však překvapení, jaké nikdo nečekal. Rampa totiž nikdy nepopíral své sepětí s Hoskinsem a fakt, že Hoskins v Tibetu nikdy nebyl. Dokázal to tehdy vysvětlit způsobem, který západním lidem vyrazil dech. Protože ani tisk, ani televize a rádio nechtělo Rampovi poskytnout prostor k vysvětlení svého případu, zveřejnil vše ve svých dalších dvou knihách „Lékař ze Lhasy“ a „Příběh Lobsanga Rampy“. V těchto knihách se čtenář mohl dozvědět, že tibetský láma Dr. T. Lobsang Rampa má s Angličanem společné jen to, že 13. 6. 1949 převzal jeho tělo poté, co Hoskins zemřel. Pokud není někdo schopen toto přijmout jako vysvětlení, nemá prý šanci pochopit Rampův případ ani jeho dílo.

Pan profesor Lopez mi odpověděl také na mé dotazy z mého dopisu pro dalajlámu. Napsal mi, že v Tibetu za doby třináctého dalajlámy nikdy žádný člověk jménem Lobsang Rampa nežil. Ani ve Lhase v té době nebydlela žádná vysoce postavená rodina jménem Rampa, která by se podílela na vládě v Tibetu. Žádný muž jménem Lobsang Rampa nikdy nestudoval lékařskou školu na Čokpori ve Lhase, ani medicínu v čínském Čchung-čchingu. Dr. T. Lobsang Rampa je tedy zcela vymyšlená osoba. Tajné jeskyně pod Potálou a těla obrů jsou prý také jen výplody fantazie autora „Třetího oka“. Pravdivé informace týkající se některých psychických jevů a života v Tibetu prý Rampa mohl jednoduše opsat z jiných knih.

Pan Lopez ve své knize detailně píše o životě Cyrila Henriho Hoskinse ( muže, který se skrývá pod jménem Dr. T. Lobsang Rampa ). Dočetl jsem se, že se Cyril Henri Hoskins narodil 8. dubna 1910 v Plymptonu v Anglii. Jeho otcem byl klempíř Joseph Henri Hoskins, narozen v roce 1878 v Plymouthu. Matka se jmenovala Eva Hoskinsová ( rozená Martinová ). Cyril měl sestru Dorothy ( narozena 21. března 1905 ). Ta se provdala za faráře rev. Illingsworth-Buttlera.

Otec Cyrila Henriho Hoskinse měl železářství v ulici Ridgeway v Plymptonu. Poté, co Cyril opustil v 15 letech školu, nenašel si práci. Proto se poflakoval po obchodě svého otce a předstíral, že mu pomáhá. Už odmalička byl podivné dítě. Na rozdíl od své sestry byl prý velmi rozmazlený a problémový. Nikdy si nehrál s ostatními, stále jen experimentoval s elektrickými přístroji a zabýval se pokusy na hmyzu.

V roce 1940 se Cyril Henri Hoskins se svou matkou přestěhoval do Londýna. Bydleli v ulici Warwick Avenue v čísle popisném 13. V Londýně Hoskins pracoval v jedné firmě na osobním oddělení jako úředník. Dne 13. srpna 1940 se oženil se Sarah Anne Pattinsonovou, zdravotní sestrou z Richmondské nemocnice. Po nějakém čase se s Hoskinsem začalo cosi dít. Ostříhal si všechny vlasy a začal si říkat Dr. Kuan - Suo. Kvůli tomu byl v roce 1948 vyhozen ze zaměstnání. Odstěhoval se do jižní části Londýna, kde se živil jako fotograf. Stále častěji měl různé halucinace a výpadky paměti. Dne 13. června 1949 na zahradě spadnul ze stromu a poté si už vůbec nevzpomínal na svůj předchozí život. Úplně změnil oblečení i způsob života.

Po nějakém čase si znovu změnil jméno na Carl Kuon Suo a později na Carl Kuían. Znovu byl kvůli svému podivínskému chování vyhozen z práce. Dlouhou dobu byl nezaměstnaný. Aby si přivydělal, začal psát knihu „Třetí oko“. V ní se začal nazývat Dr. T. Lobsangem Rampou. V roce 1955 posuzovalo rukopis této knihy asi dvacet odborníků přes Tibet a tibetskou kulturu. Z nejznámějších to byl už zmiňovaný Heinrich Harrer, Marco Pallis a tibetolog David Snellgrove. V rukopisu našli množství chyb. Například Hoskins v rukopisu psal, že Lobsang Rampa byl synem mnicha. Nemohl být synem mnicha, protože mniši v Tibetu musí dodržovat celibát. Další z mnoha chyb se týkala způsobu tibetského oblečení. Hoskins psal, že někteří mniši nosí v každém uchu náušnici. Tito mniši však ve skutečnosti nosí náušnici jen jednu.

Všech dvacet odborníků se jednoznačně shodlo, že knihu „Třetí oko“ nepsal rodilý Tibeťan. Opravili chyby a doporučili knihu vydat jako fikci. Její autor však neustále tvrdil, že jeho kniha je pravdivá. Proto do prvního vydání „Třetího oka“ pan vydavatel Frederic J. Warburg z vydavatelství Secker and Warburg vepsal zprávu o tom, že se v této knize píše o záležitostech, o kterých se nedá jednoduše prohlásit, zda jsou autentické, proto původně kniha měla vyjít jako fikce. Po dlouhých dohadech s autorem knihy se vydavatelství nakonec rozhodlo přistoupit na požadavky autora a knihu vydat jako literaturu faktu.

Ještě před vydáním „Třetího oka“ musel Hoskins předložit dokumenty o tom, že skutečně pochází z Tibetu, že je vysoce postaveným lámou a lékařem z Potály a že opravdu studoval tradiční čínskou medicínu v Čchung - čchingu v Číně. Hoskins sice tyto dokumenty předložil, ale pravděpodobně se jednalo o padělky. Byly to doklady ve velmi špatném stavu. Bylo v nich množství chyb a nesrovnalostí a navíc nebyly psané čínsky a tibetsky, ale anglicky.

Nějaký čas po vydání „Třetího oka“ se Hoskins setkal s vydavatelem Frederickem J. Warburgem. Warburg se Hoskinse tenkrát tibetsky zeptal: „Měl jste pěknou cestu, pane Rampa? Protože Hoskins neodpovídal, vydavatel Warburg mu prozradil, že to bylo tibetsky. Po chvíli Hoskins padnul k zemi a předstíral agónii. Potom se celou záležitost snažil vysvětlit tím, že když byl za druhé světové války mučen Japonci, byla mu telepaticky zablokována paměť, aby nic nevyzradil. Proto si prý nevzpomíná na svůj rodný jazyk.

Kniha „Třetí oko“ se stala okamžitým bestsellerem a výdělky jejího autora činily až dvacet tisíc liber. Prodalo se okolo dvě stě tisíc výtisků. Kniha „Třetí oko“ byla jen v Anglii vydána celkem šestkrát. Hoskins se velmi rychle stal známým spisovatelem a jeho život tak konečně začal mít nějaký smysl. Kromě psaní knih se Hoskins také zabýval pořádáním přednášek o své nauce. Z jedné takové přednášky se mi podařilo na Internetu sehnat zvukový záznam. Bohužel se jedná o příliš nekvalitní anglickou nahrávku, které jsem nerozuměl téměř ani slovo.

Na otázku „Dr. T. Lobsang Rampa - láma, nebo podvodník?“ jsem se rozhodl odpovědět jednoznačně - podvodník. Přesvědčil mě o tom dopis pana profesora Donalda S. Lopeze. Podle mého názoru je to důvěryhodný člověk a v každém případě je zasvěcený v dané problematice. To, že Dr. T. Lobsang Rampa byl ve skutečnosti Angličan Cyril Henri Hoskins, mě ještě stále nestačilo k přesvědčení, že se jedná o podvodníka. Stále se totiž ještě dalo věřit Hoskinsově teorii, že se do něho velký láma a lékař Rampa z Tibetu vtělil. Když jsem se však od pana Lopeze dozvěděl, že v Tibetu nikdy žádný Lobsang Rampa nežil, nebylo už co řešit.

Faktu, že autor „Třetího oka“ byl podvodník, nasvědčuje i velké množství informací o jeho životě. Například rozmazlenost v dětství, podivínský způsob života, zabývání se neobvyklými činnostmi, lenost, neschopnost udržet se v zaměstnání, sklon k neustálým změnám jména atd.

Ještě v průběhu psaní této seminární práce jsem byl pevně přesvědčený o tom, že Dr. T. Lobsang Rampa, láma a lékař z Tibetu, skutečně existoval, vtělil se do těla Angličana Hoskinse. Věřil jsem, že ve svých knihách Rampa popisuje skutečné zážitky a zkušenosti a tudíž jsem věřil i tomu, že všechny knihy tohoto autora jsou pravdivé. Dnes už díky této seminární práci vím, jak to skutečně s Dr T. Lobsangem Rampou bylo. Píšu „díky seminární práci“, protože nebýt této práce, nikdy bych asi osobnost Lobsanga Rampy nezkoumal tak detailně.

I přesto, že Dr. T. Lobsang Rampa byl podvodník ( i když o tom třeba ani sám díky svému pevnému přesvědčení nevěděl ), věřím tomu, že jeho knihy měly a stále ještě mají velký význam. Psal je v době, kdy o Tibetu a jeho tajemstvích téměř nikdo nic nevěděl a jemu se přesto podařilo západní lidi s touto tajuplnou kulturou seznámit. O Tibetu se najednou začalo mluvit a svět se začal o tuto zemi zajímat i v oblasti politiky. Tím mám na mysli útlak Tibeťanů od začátku okupace Tibetu Čínou. O tom se dočtete víc hned v následující kapitole.

Obdivuji, že Hoskins dokázal psát o svém fiktivním životě v Tibetu tak poutavá vyprávění, když tuto zemi sám nikdy nenavštívil. Málokdo dokázal psát o Tibetu a jeho tajemstvích tak přesvědčivě a s takovým zaujetím, jako právě on. Proto i nadále zůstává takzvaný Dr. T. Lobsang Rampa mým nejoblíbenějším spisovatelem.